| Slohové práce naších žáků |
|
Slohové práce: Popis sudkovské školy Přechod přes rozvodněnou řeku Co se mi stalo Prázdniny ve Vlašimi Jak jsme porušily zákaz Stezka odvahy V Jeseníkách Úvahy: Závislost Mé budoucí povolání Co po základce SLOHOVÉ PRÁCE: Popis sudkovské školy (Jestli vás zajímá jak naše škola vypadala před rekonstrukcí tak tady máte malí popis ze slohové práce jedné žákyně naší školy.) Sudkovská škola slouží už mnoho let, a proto se opravuje i přestavuje. Všichni se moc těšíme na novou. Sudkovská škola, stojí za Obecním úřadem. Okolo jsou okrasné stromky a před ní je postavený pomník. Za školou je hřiště, kam chodíme cvičit. Když vejdeme do krásné budovy, uvidíme napravo dveře, kde si kupujeme stravenky ne obědy. V přízemí je ještě jídelna, kam chodíme na oběd. Zde je také 1. a 2. Třída. Na všech chodbách se můžeme podívat na nástěnky, kde jsou různé zajímavosti. Když půjdeme po schodech do prvního patra, můžeme tam spatřit ředitelnu, kde má místnost ředitel školy a celý učitelský sbor. V tomto patře je šestá, osmá a devátá třída. Do šesté třídy chodí žáci, kteří přešli na druhý stupeň. Do osmé třídy chodí žáci, kteří se připravují jaké povolání budou dělat. Do deváté třídy chodí žáci, kteří jsou poslední rok v naší škole. V každém patře nesmí chybět kabinet, kde se schovají pomůcky, jako třeba horniny, kostra člověka, rostliny, atd. Když půjdete do posledního patra školní budovy, uvidíte tam místnost, kam žáci chodí zpívat a dělat pokusy. Další místnost je kam žáci chodí do angličtiny a informatiky. V tom patře je pátá a sedmá třída. Na základní škole získáváme vědomosti a můžeme navštěvovat i sbor, se kterým jezdíme zpívat a děláme radost i ostatním lidem. Do sudkovské školy chodím moc ráda. Přechod pres rozvodněnou řeku O prázdninách jsem byla na letním táboře v Kunčicích u Starého Města. Podnikali jsme různé výlety a zažívali přitom zajímavá dobrodružství. Budu vám vyprávět krátký příběh. Jednoho dne se chlapci z letního tábora rozhodli podniknout výlet přes horský hřbet do okresního města. Celý týden nemluvili o ničem jiném a už se těšili, kdy budou moci vyrazit. Podle mapy zjistili, že bude potřeba také překročit potok. Nastalo vytoužené ráno a chlapci se vydali na cestu. Když dorazili k potoku, ukázalo se, že dřevěná lávka je stržená povodní. Chlapci se rozhodovali, mají-li se vrátit, ale zpátky bylo daleko, tak přemýšleli, jak si pomoci. Na blízku našli kmen poraženého stromu. Odnesli jej na vhodné místo. Kmen vztyčili a potom spustili na protilehlý břeh. Podařilo se, měli nouzovou lávku. Ve skupině byli i malí chlapci a ti se báli po kmeni přejít. Použili lano. Jeden konec uvázali ke stromu na své straně. Druhý konec přenesl nejodvážnější z chlapců a upevnil jej. Měli nouzové zábradlí. Všichni snadno přešli. Poslední uvolnil lano a při přechodu je smotával. Na druhém břehu uvolnili i druhý konec. Chlapci byli rádi, že před překážkou necouvli. Do tábora přišli celí unavení a byli rádi, že vše dobře dopadlo. Co se mi stalo Jednoho dne jsme s tatínkem jeli na louky, kdy stál postavený posed.Bylo to moc prima. Vylezli jsme na posed a tatínek se mě zeptal: "Až ti bude zima, tak mně to řekni?" Asi po dvou hodinách nám před posed přišly čtyři kusy jelení zvěře. Ze začátku tatínek nevěděl, co to je a řekl: "Zkusíme, co vydrží?" Rozsvítil baterku a pak jsme zjistili, že jsou to dvě laně a dva kolouši. Já jsem se zeptala: "Budeš střílet?" A taťka odpověděl: "Dáme si termín do 21.45 hodin, když nepřijdou divočáci, tak střelíme koloucha." Když bylo 21.45 hodin, tak nám utekly, protože už byly syté. Potom přišlo ještě pět kusů vysoké, ale byly daleko, tak tatínek nemohl střílet. Já jsem tatínkovi řekla: "Mně je zima tati." Tatínek mě přikryl dekou a mně se udělalo teplo. Dále nám už nic nepřišlo, a proto jsme jeli domů. Ráno jsme vyprávěli všechno mamince a bráškům. Prázdniny ve Vlašimi Jednoho dne se naše rodina rozhodla, že pojedeme do Vlašimi ke strejdovi. Měla jsem z toho velkou radost a moc se těšila. Když jsme v pátek vyjeli z domu, už jsem velmi chtěla, abychom tam byli. Jenže cesta trvala 4 hodiny. Bylo slunečno a krajina kolem byla krásná. Když jsme přijeli ke strejdovi, tak nám ukázal okolí domu a pak jsme šli do obory, kde měl strejda jeleny a daňky neboli vysokou zvěř. Když jsme vešli do obory, tak před námi byl velký rybník, po boku byla kazatelna, z které jsme se dívali na troubícího jelena a laňe. Už byla brzo tma, tak nám teta připravila velice dobrou večeři a pak jsme šli spát, abychom byli připraveni na další dobrodružství, co nás u tety čeká. Brzo ráno jsme se nasnídali a šli jsme se projít oborou, abychom viděli jeleny a cestou jsme viděli černé a bílé daňky a jeleny. Přišel oběd a my jsme se museli posilnit na další cestu na Blaník. Blaník je posvátná hora, ve které jsou Blaničtí rytíři, kteří podle pověsti vyjedou, až bude nejhůř. Cesta na Blaník byla pěkná procházka přírodou. Cesty lemovaly stromy a skály. Když jsme vyšli na Blaník, tak jsem si odpočali a šli na rozhlednu odkud jsme viděli celé okolí. Večer se rychle blíží a my musíme jet domů. Naše dobrodružství ve Vlašimi končí a rozloučení s krásným okolím a milými kamarády bylo smutné. Cesta nám rychle utíkala a tak jsme byli brzo doma. Když jsme přijeli domů, hned jsme šli spát. Nyní se už těšíme na příští rok, až se zase ve Vlašimi setkáme. Jak jsme porušily zákaz Přibližně v polovině letních prázdnin jsme odjeli na hasičský pětidenní tábor na chatě v Supikovicích na Jesenicku. Hned po příjezdu jsme si spolu s mými šílenými kamarádkami vybrali pro nás ten nejlepší pokoj s šesti postelemi, chopili se povlečení a jaly se zútulňovat naše dočasné bydliště. Když jsme byly hotovy s povlékáním a vybalováním, byl už nejvyšší čas k obědu, a proto jsme vyrazily směrem k jídelně. Po vydatném obědě jsme navštívily nedaleké koupaliště v Písečné. Zanedlouho jsme si našli pár kamarádu z místní vesnice, kteří nás pozvali na večerní prohlídku okolí, kterou jsme nemohly jinak jak přijmout. Kolem sedmé jsme se tedy přichystaly a vyrazily dolů do vesnice s příkazem, abychom se do devíti hodin vrátily do chaty. Jelikož jsme naše čekané průvodce hledaly marně, řekly jsme si, že si zatím, než se objeví, skočíme na limonádu. To jsme taky udělaly, nicméně kluci se ukázali zanedlouho. Přemluvili nás, abychom se šli s nimi podívat na jejich minikoupaliště, respektive hasičskou nádrž. Sešli jsme tedy kolem pole k cíli našeho snažení. Slovo dalo slovo, nevím jak se to stalo, ale byl teplý večer a najednou polovina z nás skončila v nádrži i s oblečením. Netrvalo ani dvě minuty a ráchaly jsme se ve vodě a dost nápadně to připomínalo rej vodníků. Na čas jsme nemysleli, a to se nám vymstilo, protože bylo hodně po deváté. Ale mi si z toho moc velkou hlavu nedělali, protože jsme věděli, že naši vedoucí jsou fajn a pozdní příchod odbudou jen upozorněním. To jsme se ale spletly. Při návratu do chaty jsme zahlédly dva stíny, které se k nám v protisměru stále přibližovaly. Ozývaly se otázky: Kdo to může být? Co chce? Já se bojím! Dostáváme se blíž k záhadným osobám a …. Obávaly jsme se zbytečně, neboť to byli dva z našich vedoucích, kteří nám šli naproti. Hned jak byli dostatečně blízko, zahrnuli nás horou výčitek ohledně zpoždění. To jsme my ale nečekaly a celé zkoprnělé jsme radši poslouchaly, kterak se nám na hlavu sypou příkazy a zákazy. Už v táboře jsme poznaly, že to není tak akutní, ale dostaly jsme do konce tábora zákaz vycházek bez vedoucích. I s trestem jsme si tábor skvěle užily. Mrzelo nás, že se na nás naštvala jedna vedoucí, která je zároveň i naší kamarádkou a my ji zklamaly. Když se naštve ona, tak to už něco znamená. Během dalších dní jsme si získaly zpátky, a tak náš táborový úlet nakonec neměl nějaké horší následky a všechno dopadlo dobře. Stezka odvahy Z celého roku se nejvíce těším na velké prázdniny, protože je to čas, kdy si odpočinu od školy a hlavně se pojedu někam podívat. Buď strávím prázdniny u babičky a dědečka, pojedu s rodiči na dovolenou a nebo jezdím na různé tábory. Byla jsem už na spoustě táborů, ale nejvíce se mi zamlouvá hasičský tábor. Ten je velice zajímavý, ale pro mě je prostě nejlepší. O letošních prázdninách jsem strávila sedm krásných dní na hasičském táboře na Vysoké. Každý rok tam jezdíme s hasiči z Rohle. Na tomto táboře jsme mi nejvíce líbila stezka odvahy. K večeru jsme se všichni šli projít po krásné krajině v horách. Po příchodu do tábora jsme se všichni sešli ve vojenském stanu. Vedoucí nám řekli, jak stezka bude probíhat. Museli jsme se převléct, obout si holínky, protože byla tráva mokrá, a ještě baterku. O půl jedenácté to přišlo. Rozdělili jsme se do dvojic a trojic. Ti nejmenší šli jako první. Vedoucí se dorozumívali vysílačkami a pouštěli nás po pěti minutách. Moje kamarádky Adéla a Veronika a já jsme šli poslední. Když už na nás přišla řada, tak to začalo. Začaly jsme poci´tovat strach a bály jsme se. Celá stezka byla v lese a šli jsme po vyznačené trase. Čekala na nás různá překvapení a strašidla. Držela jsem baterku a šla jsem uprostřed, takže jsem to měla nejlepší. Když jsme se přiblížily k potůčku, který teče lesem, tak na nás někdo vyskočil z křoví. Na hlavě měl veliký klobouk, v ruce držel hůl a byl oblečen do cárů látek, které splývaly po jeho těle. Na pravém rameně měl připevněnou plyšovou vránu, která vypadala jako opravdová: měla bílá velká kukadla, která ve tmě svítila a vypadal opravdu strašidelně. Strašně jsme se lekly, ale hned jsme postavu poznaly. Byl to kamarád z Rohle. Chvíli jsme si s ním povídaly, ale musely jsme jít dál. Byla velká tma a baterka nám nestačila. Všimly jsme si, že za námi někdo jde. Slyšely jsme kroky, které se pořád ozývaly blíž a blíž, ale když jsme se otočily, nikoho jsme neviděly. Bylo to tak strašidelné, až nám běhal mráz po zádech. Než jsem se stačila otočit, tak mě někdo měl v náručí. Bála jsem se, ale věděla jsem, že to nemůže být nějaký cizí člověk, ale někdo z tábora. Potom mě strašidlo pustilo a zůstaly jsme samy. Najednou jsme se ocitly někde jinde, než bychom jsme měli být. Ztratily jsme se někde v lese. Volaly jsme, ale nikdo se neozýval. Slyšely šramot. Myslely jsme si, že je to vedoucí, ale nebyl. Před námi najednou stálo divoké prase. Rozběhly jsme se a v tom zmatku jsme se ocitly zase na cestě. Strašně jsme si oddechly. U konce stezky jsme se podepsaly. Papír vysel na stromě a vedle něho byla zaseknutá sekera. Byla potřísněná voskem, aby to vypadalo jako krev. Nakonec jsme se všichni sešli a šli jsme společně do tábora. Zase se těším na příští rok, až se všichni sejdeme na chatě a prožijeme spolu krásné dny. Je to vždy ten nejhezčí týden prázdnin, kde si odpočneme, hrajeme hry, opékáme párky a bavíme se. Na Vysoké to mám hrozně ráda. V Jeseníkách Vše začalo, když mi moje kamarádka Eva oznámila, že jedou s rodiči na chatu. Povídaly jsme si o tom, co všechno tam prožila a že je tam velice krásně už proto, že leží v Jeseníkách. Během tohoto povídání Evče proběhlo hlavou: " Mohla by jsi jet s námi!" A tak se tento nápad vyplnil. Výlet plánovala celo její rodinnou, ale jak se na konec poznalo, skoro celý čas jsme tam byli samy. Malá osamocená chata, která stála nad rybníkem na kovových pilířích, okolo jen krásné čisté lesy. Nejbližší obchody a vůbec nějaký život byl asi 3 kilometry daleko a to byly Lázně Jeseník. Tak nám začal opravdový ráj. Zažily jsme tam mnoho krásných příhod a já vám budu vyprávět o této. Ráno jsme se probudili, Eviččin tatínek odjel a celý den byl jen náš. Samo sebou jsme to nemohli nechat jen tak. Sešla jsem do jídelny a co nevidím. Jídlo nikde! Oni nám tu zapomněli nechat jídlo! Říkám: " Tak nic! Musíme buď něco najít v lese nebo nakoupit." Až se Evča probudila oznámila jsem jí tuto zprávu. Ta si s ničím hlavu neděla a protože bylo strašné horko skočili jsme i v triku, které jsme měli na spaní do rybníku. Po koupeli následovalo česání a oblékání. Začala tedy naše cesta. V tílku, sukýnkách a nazouvákách na odpadku jsme se museli chovat trochu slušně. Což se nedělo! Do lázní jsme přišly s úsměvem na rtech a taky trochu špinaví. To nám ale nevadilo. Místo abychom si koupily na snídani nějaký rohlík naše kroky mířily rovnou do cukrárny. S plným bříškem dobrůtek začala obhlídka zdejšího okolí. Bylo krásné! Nastala dvanáctá hodina a mi si vzpomněly, že opět dostáváme hlad, a že nemáme nakoupeno. Cesta do obchodu nám netrvala moc dlouho, stačila seskočit pár schodů. Jenže co se nestalo? Obchod byl zavřený. A protože další náš cíl je prohlídka Priessnitzových léčebných lázní, tak Eva oznámila: "Tak co! Nebudeme se obtěžovat obchodem a nakoupíme později. Teď jdeme obhlídnout Priessnitzovy lázně." Po prohlídce tedy následoval nákup. Rozumí se samo sebou, že když se dají dohromady dvě holky, tak to nebude ledajaký nákup! V košíčku se octlo vše. Od nejnutnějšího chleba, rohlíků a másla po nepotřebné čokolády a žvýkačky. Nechtělo se nám do chaty. Cestou byla vedena debata, jak jsme se dneska pobavily a poznaly mnoho krásných koutů Jeseníku. Eva řekla:,, Nás dnes nemůže potkat nic hrozného!" Ale mýlila se. Pár metrů za Lázně se hnaly mraky. Já volám: "To stihneme do chaty! Jen pospěš!" Ale moje mínění bylo špatné. Asi v půly cesty se ztrhla prudká bouře. Sice mám ráda bouřky, ale jen doma a nic mě neohrozí. Vítr prudce foukal a nešlo skoro nic slyšet. Bum, prásk. Hrom sem blesk tam. "Pospěš ať jsme v chatě rychle!" :Zakřičela jsem. "Ne! Běžíme! Rychle!: Ozvalo se vedle mě. Tak se rozběhem, jak jen umíme. Běžíme a běžíme. Déšť houstne ale hromy a blesky nejsou na obzoru. Konečně jsme doběhly do chaty. Celé promáčené a prochladlé. "Tak jsme to zvládly!" :Řekla Eva. Byli jsme opravdu rády, že to máme za sebou. Po sušení mě napadlo: "A co nákup?" To mi vyrazilo dech. Evča se usmála a ukázala na igelitovou tašku. Celou tu dobu jsem si nevšimla, že se vláčí s tou taškou. Po pořádném jídle hrajeme karty, sice při svíčkách, protože zde nevede elektřina, ale nám to nevadilo. Déšť rychle ustoupil, ale slunce moc nesvítilo. Nám se nechtělo pro jistotu na další výpravu. Dostala jsem chuť na párek. Jenže hned se ozvalo z vrchního pokoje: "Neopečeme si buřty?" Jasně že jsme souhlasila. Po dlouhém sezení u ohně, který jsme si zapálili samy, a koukání na hvězdy jsme se rozhodly jít spát. Po umytí následovalo dlouhé povídání o všech možných i nemožných věcech a na konec jsme si popřály dobrou noc. Výprava se mi moc líbila i na ty problémy s dešťem byla moc pěkná. Příští rok bych se tu ráda objevila zase, ale bohužel se chata z neznámých důvodů bude bourat. ÚVAHY: Závislost Je čtvrtek a hodiny nezastavitelně ubývají - TIK - TAK, TIK - TAK. Pod sebou mám zmuchlané koule papíru, jež jsou popsány různými tématy na úvahu, kterou mám do zítřka vymyslet. Snad už k ním nepřibude další, jelikož jsem se si vybrala dosti závažné téma, o kterém se mluví na každém kroku. A o které jde? Naši Zemi zavalila velká vlna nejrůznějších "lákadel", kterými si lze "obohatit" život. Návykové látky. Ať už jde o úplně nevinnou čokoládu, která je do jisté míry také návykovou látkou, nebo o ty nejtvrdší drogy, mezi něž patří například pervitin , LSD, marfin či kokain. Samozřejmě mezi tím vším se nacházejí cigarety a alkohol, ve kterém se prý nejlépe utrápí žal, ať už je způsoben rozchodem, úmrtím, ztrátou zaměstnání, přátel nebo prostě jen s nespokojeností s dosavadním životem. Proč si lidé ničí život tak odporným způsobem? Na tuto otázku jsem již částečně odpověděla. Je tu ale ještě nekonečně mnoho odůvodnění. Jedním z nich je příklad mého kamaráda Petra. Je mu 20 let a neumí nic. Od chvíle, kdy vyšel základní školu, třikrát začínal v učení a 3x nevytrval. Je sám jako kůl v plotě. Pokud nepočítáme otce alkoholika a matku, která si jakmile to šlo, obstarala vlastní byt v jedné zapadlé ulici, kde se to hemží samými zločinci a narkomany, jen aby byl z domova. Zde se dostal do party, která ho už dvakrát přivedla do konfliktu se zákonem která ho zasvětila do tajů drog. Na tomhle případě lze vidět hned tři faktory, které ho dohnaly k tomu, aby padělal lékařské předpisy, kterými si obstarává léky. Díky nim pak experimentuje se svým zdravím. Je to problém se školou, kruté dětství s otcem závislým na alkoholu a matkou, která se o něj nezajímá, a v neposlední řadě výběr přátel. Jsou ale tací, jež jsou nezaměstnaní a nemají co dělat, a proto se dají na drogy, které jim zpříjemňují čas. S nezaměstnanými alkoholiky, kuřáky a feťáky to povětšinou nedopadá moc dobře, jelikož drogy nejsou levná záležitost. Někteří jedinci se dají na cestu zločinu a peníze na opiáty si obstarají krádežemi. Napadne vás otázka: mohou léky škodit? Mohou vyvolat závislost známou jako narkomanie nebo toxikomanie? Odpovíme asi kladně, neboť jste si vsugerovali, že se drogy berou jen za účelem pobavení a zbavení se okovů cudnosti. Ale je zde i jiná možnost, a to při léčbě vážnějších onemocnění, nebo pomohou pacientům trpícím neurózami. Je však více než jisté, že drogy to naším játrům a plícím moc neulehčují. Ba naopak. Zdravotní stav závislých je většinou hodně špatný a dokonce někteří vinou narkotik přicházejí o život. Jak se drogy dostaly až k nám do Evropy? Bude závislost na nich další potřebnou složkou denního života? Kdy lidé dostanou rozum a přestanou ubližovat sami sobě? Moc otázek a odpovědi chybí. Je ale více než jasné, že za pár let převezme úlohu drog něco ještě horšího, dražšího a lidé …. to budou potřebovat tak, jako vzduch k dýchání. Podle mého úsudku by zdravý a inteligentní člověk neměl nikdy podlehnout tomuto druhu pokušení, jelikož je těžké vydržet, ale těžší se odnaučit být závislým. A zdraví je k nezaplacení, takže není nutné si ho kazit tím, co vlastně jen z hloupé zvědavosti chceme vyzkoušet. Člověk si řekne, že jedna cigareta mu neublíží, ale přijdou další 2, 3, 4 a člověk už v tom lítá a jen velmi těžko se mu pomáhá. Proto by lidé měli zvážit následky a až pak se rozhodnout, zda - li některou z drog vyzkoušet. Mé budoucí povolání Co si pod těmito slovy představuji? Na každého to působí jinak. Já jsem si nejdříve dala za úkol udělat přijímací zkoušky, poté vystudovat střední školu a po maturitě si udělat vysokou školu nebo nějakou nástavbu. A pak hurá do práce! I když do práce někdo nechce vůbec chodit, mně se do práce naopak chce a nevím proč,. Asi už té školy mám dost. Dosti závidím sestře, že už má střední školu skoro za sebou a že na ni čeká "jen" maturita. Jako malá jsem chtěla být policistkou nebo popelářkou. Policistkou chci být i teď, ale nevím, co mne tak inspirovalo na té popelářce. Asi to, že se nemusím na toto povolání dělat žádná škola a že se jezdí s autem. Fakt nevím. Na začátku osmé třídy se nás paní učitelky ptaly, čím bychom chtěli být. Vždy jsem říkala, že chci jít na zdravotní školu a to mně vydrželo až dosud. Pro mne je to dosti vhodná škola a vybrala jsem si určitě dobře. Nejvíce se mi líbí to, že sestřičky jsou v nemocnici oblečené do stejnokrojů. Nosí i bílé čepečky, které mají připevněny na vlasech sponami. Ale teď se již nenosí. Ráda bych byla zdravotní sestřičkou nebo záchranářkou, která jezdí v sanitce. Chci pomáhat lidem, chci jim podat pomocnou ruku. Strašně bych se chtěla neučit píchat injekce, měřit tlak, …. Když jsem se byla podívat na zdravotní škole, tak jsem se pro ni rozhodla na sto procent. Vím, že jsem si vybrala těžkou školu, ale udělám vše pro vystudování. Kdybych přece jen na tuto školu nebyla přijata. Tak bych to zkusila na SPŠ - obor památková péče v Šumperku, protože je to jediná škola, na kterou se hlásí málo studentů a je zakončena maturitou. Vybrala jsem si ji pro to, že maturita v dnešní době znamená minimum a po ní je možné se vzdělávat dál. Říkám si: "Aspoň mít maturitu, než nic." Po dokončení památkové péče, bych šla na tu vysněnou policistku, na Policejní akedemii ve Vyškově. Myslím si, že škola je pro každého člověka velmi důležitá. V mém hodnotovém žebříčku stojí nyní na nejvyšším stupni. Záleží na každém z nás, co od života očekává a čeho chce dosáhnout. Určitě je pravdivý citát: Škola základ života. Ve škole se naučíme všechno potřebné pro naše budoucí povolání. Co po zálkadce je 17. 3. 2003, 20:21:36. Měsíc bez tří dnů před přijímacími zkouškami na střední školy. Hlásím se na gymnázium, přestože bych tak před půl rokem byla schopna strčit ruku do ohně za to, že se na podobnou školu ani nepodívám. Uteklo to jako ta příslovečná voda a připadá mi to téměř jako včera, kdy jsem seděla v osmé třídě, těšila se na prázdniny a neměla žádné starosti. Tak, a teď tady sedím celá vynervovaná nad pár příklady z matematiky a připadám si jek největší analfabet na polokouli. Takto by se daly stručně charakterizovat pocity teenagera v posledních ročnících na základní škole. V hlavě průvan, hodiny učení a přednášek, které se hrnou odevšad. Tady neexistuje nějaké možná, snad. Ano nebo ne. Je to prosté, leč závažné. Udělám zkoušky. Fajn, čekají mě další 4 roky lámání si páteře v nepohodlné lavici, psaní písemek a nepřítomného naslouchání kantorům, přednášejícím s nevelkým zájmem novou látku dítkám s různým pohledem na svět. Šprtům, outsiderům, narkomanům, příslušníkům Haré Kršna, optimistům, feministkám a mnoha dalším. A pak strávím třeba dalších pár let na vysoké škole studiem vlivu globálního rozšiřování ovocných mušek na ekonomiku rozvojových zemí. Neudělám zkoušky a můžu si hledat místo ve zdejším ZD. Je to kruté, ale je to realita. Představte si mladého člověka s hlavou plnou snů a plánů. Co může udělat 1 příklad, 1 z tisíce diktátů, které za život napíšete, nebo tvrdé Y? Jako malá jsem chtěla být... Takhle to všichni říkají. Já ve školce nevěděla ještě ani o co jde. Nevěděla jsem nic. Jiná děcka prý už v mateřské školce "s někým jakože chodila". Co na to říct? Nejspíš jsem byla pitomé dítě. Díkybohu to je teď, myslím, za mnou. Jako malá jsem nechtěla být ničím. Stačilo mi sednout si v koutě a sníst celý balíček voskovek, okousat doma omítku nebo dřepět v písečku s lopatkou v ruce. Od té doby se toho hodně změnilo, vlastně všechno se změnilo. Už nejsem maminčino miminko. Mám svoje zájmy, kamarády a v téhle době i mindráky z budoucnosti (konkrétně ze 14.4.). Nemůžu přesně definovat, čím budu. Hlavně bych nerada zůstala rodičům "na krku". Ať budu už čímkoliv, chci, aby mě to bavilo. Víc nepotřebuji. |